Warning: array_key_exists() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/161680/virtual/www/wp-content/plugins/cool-timeline/includes/shortcodes/class-ctl-shortcode.php on line 254

 

Více informací jak jsem se dostal k výrobě zahradních dřevěných soch aneb vše souvisí se vším

 

Jmenuji se Radim Sibera a narodil jsem se v pátek 7.30 ráno 23. března roku 1973 s váhou 3.56 kg a celkové délce 51 cm a tehdy, při pohledu na vybavení porodnice, jsem se ještě před večeří rozhodl, stát se truhlářem :-). Možná to ani nebyla myšlenka, která mne vedla k tomuto rozhodnutí, ale jasná genetická informace.

Předci

Kupříkladu předci z otcovy strany – Jaroslav Kodytek, otec maminky mého otce, byl vyučený řezbář a truhlář. Obojí provozoval ruku v ruce ve svém domě jako živnostník. Nevyráběl jen nábytek či okna, ale i vyřezávané paroží. Na sklonku života se dočkal znárodnění a jeho firma se dostala pod „Komunál“. (obrázky na konci)

Také jeho syn Jaroslav Kodytek se věnoval truhlařině. Stal se dokonce bytovým architektem. V roce 1935 se vydal na studium do švédského Stockholmu. Bydlel na Sázavě a pracoval v pobočce firmy Dřevotex. V důchodu se nastěhoval do rodné chaloupky v Klášterci nad Orlicí, kterou v 70. letech celou zrekonstruoval (díky tomu stále ještě stojí). Jeho výrobky jsou používány dodnes.

I můj děda, Oldřich Sibera, si v životě pěkně zatruhlařil, přestože se nejdříve vyučil pánským a dámským kadeřníkem. V tomto oboru provozoval živnost i přes Druhou světovou válku až po rušení živnostníků při znárodňování. Později se stal zaměstnancem firmy Dřevotex Žamberk, což byl nový název znárodněného Řezbářství a soustružnictví u Weihrauchů, což byla firma proslavená i v zahraničí. Děda se potom v pozdějším věku pustil do výroby především suvenýrů, kterých prodával i stovky ročně. Byly to převážně vypalované obrázky na dřevě či korku. Snad každému sousedovi „vypálil jeho chalupu“. Pro místního faráře zas několik desítekrát „vypálil kostel“. Většinou to pro přesnost překresloval z fotografií, takže mám mnoho kláštereckých domů od něho jako kresby. Právě jeho dřevěné postavičky lidí, zvířátek, ale i stromečky, domečky, byly často kupovány dětmi z pionýrského tábora a mě provázely celým dětstvím. (foto níže)

Mezi poslední předky, kterými jsem byl výrazně ovlivněn, patří můj otec Miloš Sibera. Truhlařením ani výrobou zahradní dekorace se neživil, ale na fotografiích níže je evidentní, že láska ke dřevu ho provází celým životem a není problém realizovat krásné zahradní dekorace, nábytek do celého domu (od schodiště až po kuchyň z masivního dřeva)..

Jak jsem se ke truhlaření a výrobě dřevěných soch dostal

Velkou dědovou radostí bylo dát mi kousek lipového prkýnka, ať si pejska vyřežu lupénkovou pilkou sám. A tak jsem řezal a řezal a nejen pro sebe. Třeba babičkám k Vánocům prkýnko pod chleba ve tvaru čuníka. Když přišel čas rozhodování, čím budu, neváhal jsem a vybral si truhlaření. Maminka tehdy pracovala jako vedoucí ve firmě Dřevotex Letohrad a ukázala mi velkou kupu malých kousků překližky a řekla mi: „Podívej se. Tady vyučený pan truhlář řeže každý den už 14 let stejné kousky na výrobu gramokufrů pro Teslu a něco jiného bude dělat, až Tesla změní rozměry.“ To mne vyděsilo a radši jsem se vyučil v SOU Žamberk v roce 1990 kuchařem. Tam byla alespoň ta svoboda, vařit každý den něco jiného. Stále jsem ale obrábění dřeva považoval za nejlepší koníček.

Poté jsem absolvoval základní vojenskou službu jako pomocník pancéřovníka v druhém družstvu druhé čety druhé PVR, 71 praporu rychlého nasazení v Chrudimi. Další změnou v životě byl nástup k hasičskému sboru vojenského bytového fondu s posádkou v Těchoníně, kde jsem si postupně zvyšoval kvalifikaci, například získáním funkce odpovědného provozního radiooperatéra, funkce vedoucího lezecké skupiny pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou s pravomocí školit si své členy lezecké skupiny. Po získání rozšíření řidičského oprávnění o skupiny C, T,  jsem po absolvování kurzu a získání práva řídit vozidla s předností v jízdě jsem obdržel funkci strojníka. Dalším kurzem bylo ovládání motorové pily a tím se přibližujeme k mému dnešnímu zaměření.

Dřevěné zahradní sochy – mé poslání

V roce 2001 jsem při zaměstnání začal znovu chodit do SOU v Žamberku, tentokrát na obor truhlář. V lednu 2002 byla naše posádka v Těchoníně v rámci úspor zrušena ministrem Tvrdíkem a já měl alespoň více času na školu. Po úspěšném složení závěrečné zkoušky jsem si od 1. ledna 2003 založil živnost v oboru truhlář – výroba nábytku a zahradní dekorace, kterou provozuji dodnes.

Začal jsem vyrábět nábytek a na přání mnoha zákazníků dřevěné zahradní sochy, z nichž je většina vyřezána pouze motorovou pilou. Zjistil jsem, jak překvapivě příjemně působí předměty či sochy zhotovené tak drasticky hrubým nástrojem, jako je právě motorová pila. Také rád vytvářím sošky zvířat či hlav lidí za pomoci řezbářských dlát s následným vyhlazením povrchu beze stop po nástrojích. Dřevěné sochy tohoto druhu jsou vhodné spíše do interiéru. Pro zákazníky, pro které je přitažlivý hrubý vzhled výrobků, jsem začal vyrábět zahradní dekorace a sochy motorovou pilou i na sklad. Dřevěné sochy vyrobené motorovou pilou jsou určeny pro venkovní použití jako zahradní sochy.